Je tak nějak známo a také předpokládáno, že čerstvý absolvent neumí vůbec nic! Nepamatuji si, že by mi u některého z pár pracovních pohovorů, kterých jsem se jako absolvent zúčastnil, byly kladeny odborné otázky. Ne jinak je tomu u nás. Proč taky? Zaměstnavatel očekává, že uchazeč opravdu vůbec nic neumí. Vyvstává tedy otázka, co nás na té škole učí. No, samé blbiny. Třeba presumpci neviny nebo zásadu in dubio pro reo, podle které má soud rozhodovat ve prospěch obžalovaného, pokud má o jeho vině důvodné pochybnosti, které nelze odstranit. V praxi je ovšem tato zásada nezřídka přehlížena a zmíní-li jí obhájce v rámci svých projevů, dočká se v lepším případě povytaženého obočí. Nedávno mne zaujal případ klienta, který byl na kamerovém záznamu spatřen, kterak dvakrát opouští prodejnu s plným batohem kradeného zboží. Poškozená udělala inventuru a nahlásila vše, co jí bylo „odcizeno“. I nelenil jsem, oprášil středoškolskou matematiku a dal se do počítání. V těch dvou batozích (o cca 35 litech) můj klient dokázal odnést zboží o objemu 186 litrů a váze 432 kg. Úctyhodný výkon, říkám si. Při výslechu poškozené tato pochopila, kam otázky míří dříve než soud (nepochybně v důsledku toho, že moc dobře věděla, že si „tak trochu zapřeháněla“) a vrhla se se zuřivým řevem k mé lavici. Až vyhrůžka udělení pořádkové pokuty ji přiměla setrvat v ohrádce, ovšem s komentářem, že na otázky toho ďáblova advokáta odpovídat nebude. No, budiž… Otázka je, jak s touto informací naloží soud. Obžalovaný něco odnesl, to není sporu. Poškozená lže, o tom není sporu. Ale co tedy bylo odcizeno? I rozhodl soud šalamounsky! Obžalovaný byl shledán vinným krádeží celého arzenálu, ale byl mu udělen trest vpravdě symbolický. Již jsem si začal črtat koncept odvolání, když se ke mně protřelý klient naklonit: „Ale pane doktore, to je přece výhra.“ Odvolání nebude. A tak si můžu jen připomenout povídku Karla Čapka – Naprostý důkaz: „Víš, Toníku,“ povídal vyšetřující soudce Mates svému nejbližšímu příteli, „to je věc zkušenosti; já nevěřím žádným výmluvám, žádnému alibi a žádnému povídání; já nevěřím obviněnému ani svědkům. Člověk lže, i když ani nechce; tak třeba takový svědek ti přísahá, že proti obviněnému nechová žádné nepřátelství; a přitom sám neví, že ho v hloubi duše, víš, v podvědomí nenávidí z nějaké té potlačené nenávisti nebo žárlivosti. Všecko, co ti vypovídá obviněný, je předem vymyšlené a narafičené; všecko, co ti vypovídá svědek, se může řídit vědomým nebo i nevědomým úmyslem obviněnému pomáhat nebo přitížit. Holenku, to já znám: člověk je naskrz prolhaná potvora.