JE TO BOMBA, KDYŽ TO HOUKÁ

Na konci července nám důležité soudní jednání zhatil anonymní telefonát. Kvůli nahlášení bomby byly uzavřeny hned tři soudy.

Tyhle „radosti“ patří k poměrně běžnému zpestření advokátní rutiny.

Před pár lety nás požadavek na evakuaci zastihl přímo uprostřed hlavního líčení. Soudce odmítl jednání přerušit a trval na naší přítomnosti. Nikdo z přítomných s tím tehdy neměl problém – jediný (a vlastně drobný) konflikt měl soudce s justiční stráží.

„Jak se vám v noci spí?“ zeptal jsem se ho poté, co justičku z jednací síně prostě vyhodil.„Prosím?“ reagoval zaskočeně a snažil se pochopit, jak vážně to myslím.„No… že tady riskujete naše životy,“ doplnil jsem už s neskrývaným úsměvem.

„VY jako obhájce se ptáte MNE jako soudce, jak se MNĚ v noci spí?“ zíral na mě nevěřícně. „Nechme toho…,“ utnul téma rázně, ale zjevně pobaveně.

V jiné kauze jsem zastupoval mladíka, který nahlásil bombu v obchodním centru a pak z ulice zásah sledoval. A to byl jeden z těch případů, kdy jsem se zařekl, že už nikdy nebudu předem odhadovat výsledek znaleckého zkoumání.

Podle psychiatra klient žádnou duševní poruchou netrpěl, a tak byl soudem uznán trestně odpovědným.Komunikace s ním byla složitá od začátku – na schůzky chodil sporadicky, málokdy včas, mluvil málo a odpovídal stručně, často úplně mimo. Na moji otázku, proč to udělal, reagoval jen dlouhým mlčením.

U výslechu u soudu se ale „rozmluvil“ a motiv svého jednání konečně vysvětlil: „Mně se líbí, když to houká…“