URGENTNÍ HOVOR

Moji klienti vědí, že většina jednání se mnou probíhá v poměrně neformálním duchu a často i s úsměvem. Na první poradě je však potřeba si klienta trochu „oťukat“ a zjistit, jaké má představy o práci a vystupování advokáta – a jak hluboko jsou tyto představy zakořeněné.

Na jedné takové nedávné první poradě mi klientka průběžně předávala listiny, kterými jsem listoval a snažil se zorientovat v příběhu. V tu chvíli na stole zazvonil mobil a na displeji se objevilo jméno mladé slečny (říkejme jí pro teď třeba Pavlínka), která nám pomáhá venčit psy. Nikdy mi nevolala – všechno domlouváme osobně nebo přes SMS – proto jsem se celkem vyděsil. Omluvil jsem se klientce a vysvětlil, že to asi bude něco důležitého.

Maje plné ruce, přijal jsem hovor na hlasitý odposlech.

„Pavlínko?“

„Haló?“ ozval se překvapený hlas.

„Povídej, Pavlínko, co se děje?“

„Haló?“

„Já tě slyším, povídej.“

„Eee... a...,“ ozývaly se výrazy zmatku.

Típnul jsem hovor. „Zavolám jí později,“ rozhodl jsem a jal se telefon uklízet ze stolu do kapsy. Jenže tam už jeden mobil byl.

„To bude asi váš telefon,“ podávám mobil klientce. Myslím, že sekundu či dvě přemýšlela, proč mi Pavlínka volala na její mobil.

„Nechcete jí zavolat zpět?“ zeptal jsem se.

„Proč?“

„Já jen, že teď možná hodně přemýšlí, kde a s kým jste...“