Často jsem slýchával horrorové historky o tom, kterak je našimi soudy vykládán institut nutné obrany. Dnes jsem měl tu čest osobně a je mi z toho nevolno.
V rámci povinnosti mlčenlivosti se nesluší popisovat detaily případu, tak snad jen poučení, které s rozsudku plyne:
- Pokud tě někdo napadne, dej si ruce za záda a klekni si. - Během napadení nekřič bolestí, nechceš přece rušit noční klid. - Napadne-li někdo tvého kamaráda, zavři se v autě a zavolej policii. Kamarád má jistě tuhý kořínek, deset až patnáct minut vydrží a večer v nemocnici se tomu společně zasmějete. - Tvoji kamarádi a rodina jistě pochopí, že rozhodnutí nepomoci kamarádovi bylo jediné správné. Tvoji přítelkyni určitě ohromí, jak racionálně jsi se navzdory krizové situaci zachoval, až jí to u nemocničního lůžka kamaráda budeš barvitě popisovat. - Poté, co budeš (navzdory všemu) orgány činnými v trestním řízení obviněn ze spáchání přečinu ublížení na zdraví ve fázi pokusu a přečinu výtržnictví, (pozor – to je nejdůležitější) PŘIZNEJ SE KE VŠEMU!!! Jistě chápeš, že kdo se nepřizná, ten neprojevuje lítost, a kdo neprojevuje lítost, nezaslouží slitování.
A teď vážně: Paní státní zástupkyně, paní soudkyně, to vy doma učíte svoje děti? …